Krajské zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků a informační centrum, Nový Jičín, příspěvková organizace

Jak přistupovat ke sporům mezi rodiči dítěte (žáka)?

Neustále a ve vysoké frekvenci se vyskytují dotazy zejména z řad ředitelek mateřských škol, ale zdaleka nejen odtud, jejichž podstata tkví v tom, že rodiče dítěte se nejsou schopni dohodnout o důležitých záležitostech, které se dítěte týkají anebo jsou ve vzájemných sporech a problematických vztazích, případně se neinformují a jednají  vůči škole v záležitostech dítěte, v jeho zastoupení sami, „na vlastní pěst“.

Dalším nepříjemným aspektem těchto případů je, takříkajíc snaha rodičů vtahovat školu a namnoze její statutární orgán do těchto vzájemných sporů a činit z nich dalšího účastníka anebo vyžadují sepisování zpráv a stanovisek pro soudy atd.

K tomu je potřeba předeslat, že se v právní praxi ukazuje jako v konečném důsledku takticky kontraproduktivní a nakonec i věcně nesprávné, se v těchto sporech angažovat, či zaujímat v pozici školy příliš aktivistické přístupy. Jakékoliv písemné zprávy, které mají sloužit jako důkazní materiál ( a jsou s tímto účelem mnohdy i nepokrytě požadovány ) ve sporech mezi rodiči, zejména pro jednání před soudy anebo pro správní řízení mimo školu, doporučuji  vystavit toliko na základě oficiální a řádně doručené  písemné žádosti těchto orgánů, ale nikoliv na podkladě zmíněných žádostí rodičů,  které jsou jednostranné a často doprovázené velmi sugestivními  a jednostrannými tvrzeními jedné strany sporu.

Z právního pohledu je potřeba odkázat na ustanovení § 892 odst. 1 a odst. 2  nového občanského zákoníku, která uvádějí, že : „rodiče mají povinnost a právo zastupovat dítě při právních jednáních, ke kterým není právně způsobilé“ a dále rodiče, že : „ zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich“. Obzvlášť důrazně bych chtěl připomenout důležitou právní fikci obsaženou v ustanovení § 876 odst. 3 citovaného zákona, které může být praktické pro školy a školská zařízení, a to  že „jedná-li jeden z rodičů v záležitostech dítěte vůči třetí osobě, která je v dobré víře, má se za to, že jedná se souhlasem druhého z rodičů.“ Není potřeba zdůrazňovat, že v řadě případů a situací není ve fyzických silách ředitele školy zjišťovat a ověřovat souhlasné stanovisko druhého rodiče.

Lze uzavřít s poznatkem, který je rovněž legislativně zakotven, že rodiče mají primárně uloženou povinnost, se vzájemně dohodnout o záležitostech dítěte, respektive jeho zastoupení a pokud tuto dohodu (o níž se se ale velmi často ani nepokusí) nenaleznou, rozhodne na návrh rodiče soud. Z toho plyne závěr a určitá poučka, že budou-li mít znesváření rodiče tendence přenášet své problémy na školu a činit z ředitele arbitra nebo mediátora jejich sporů, což je ovšem role, která ředitele nenáleží, je potřeba takové rodiče případně nabádat a odkázat na alespoň pokus o hledání shody a kompromisu, případně hledání východiska u justice, která jediná je příslušná a kompetentní tyto spory a věci řešit a rozhodovat.“