Neustále přibývají dotazy ze strany ředitelek mateřských škol, které mají z médií velmi povšechné informace o tom, že česká justice „měla údajně zrušit“ povinnost zákonných zástupců dokládat a tedy prokazovat očkování dítěte v rámci správního řízení, kterým je dítě přijímáno k předškolnímu vzdělávání a ptají se, jaká je vlastně právní pozice v této věci.
Důležitost vyjasnění této otázky je potencována blížícím se jarním zákonným termínem přijímání dětí do MŠ a rozkolísanou právní jistotou ředitelek ve vytýčené otázce.
Tato otázka je dosti složitá a nelze ji „odbýt“ úsporněji, než si pro svůj kardinální význam zaslouží. Je proto nutné předeslat, že samotné jádro informace, které ve značně zjednodušené a nepřesné podobě přinesla zejména tištěná média je pravdivé, ale důsledek pro praxi byl v mediálním prostředí přitom citelně zjednodušen až do zavádějícího vyznění.
Pro přesnost je nutno uvést, že na sklonku loňského roku skutečně vynesl Nejvyšší správní soud v Brně (nikoliv tedy Nejvyšší soud ČR rovněž v Brně, s nímž je předchozí jmenovaná vrcholná instance české justice často ředitelskou veřejnosti zaměňována) rozsudek, kterým rozhodl o tzv. kasační stížnosti podanou Magistrátem hlavního města Prahy ve sporu se soukromým účastníkem a potvrdil tak rozsudek vydaný Městským soudem v Praze ve prospěch tohoto soukromého účastníka – zákonného zástupce dítěte.
Problematikou povinného očkování v souvislosti s přijímáním dítěte do MŠ se již v minulosti zabýval dokonce i Ústavní soud ČR, který vyslovil tézi, že subjektivní přesvědčení rodičů, kteří odmítají naočkovat své dítě, nemůže mít přednost před základními právy ostatních dětí a celospolečenským zájmem na ochraně veřejného zdraví. V probíraných souvislostech je třeba připomenout, že podle § 34 odst. 5 školského zákona je při přijímání dětí nezbytné dodržet podmínky stanovené zvláštním právním předpisem. Tím je ve vztahu k očkování § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví, podle něhož může mj. mateřské škola přijmout pouze dítě, které se podrobilo stanoveným pravidelným očkováním, má doklad, že je proti nákaze imunní nebo se očkování nemůže podrobit pro trvalou kontraindikaci.
Dále právní úprava obsažená v zákoně o veřejném zdraví obsahuje úplný výčet výjimek, za jejichž splnění lze i neočkované dítě přijmout. Podstatné je, že tyto výjimky není možné v praxi aplikovat paušálně, ale musí být zákonnými zástupci velmi přesvědčivě, logicky a konzistentně p r o k á z á n y, v žádném případě nepostačí pouhé jejich vágní tvrzení. Tato výjimka může být MŠ uznána jen za splnění několika předpokladů: ty musí být ústavně relevantní, důvody musí být naléhavé a tvrzení rodičů musí být přesvědčivé a konzistentní.
Nejvyšší správní soud přímo v rozsudku uvádí: „že se musí jednat o natolik silné argumenty, na jejichž základě by aplikace ustanovení § 50 zákona o ochraně veřejného zdraví byla zjevně protiústavní. Příliš široky výklad a aplikace práva projevovat své náboženské vyznání nebo uplatňovat i sekulární výhradu svědomí, by mohly vést k rozkladu systému povinného očkování a v důsledku toho se stát hrozbou pro zdraví zejména těch dětí a dospělých, kteří se ze zdravotních důvodů nemohou prostřednictvím vakcinace proti daným onemocněním bránit“, uzavírá Nejvyšší správní soud.
Z kasační stížnosti tedy plyne, že se potvrzuje závěr Městského soudu v Praze, že správní orgány (tedy příslušná Mateřská škola a Magistrát hlavního města Prahy jako odvolací orgán ve správním řízení), které se měly zabývat námitkou výhrady víry a náboženství a výhrady svědomí, které by mohly případně odůvodnit výjimku z povinného očkování jako podmínky přijetí do MŠ, což však neučinily, a to bylo jejich zásadní pochybení. Tzn., že ředitel/ka MŠ se vždy musí s případnou argumentací rodičů směřujících k poskytnutí výjimky z povinného očkování řádně vypořádat a na rodičích je, aby svá tvrzení adekvátně prokázali.
Případní zájemci si mohou text rozsudku dohledat a v úplnosti prostudovat sami, nese spisovou značku 9 As 62/2020-33 a byl vydán 10. prosince 2020.“
