Metodika a řízení škol

Různé banky a peněžní ústavy v souvislosti se žádostmi o poskytnutí úvěru ze strany žadatele, řadového zaměstnance některého z takto dotčených školských subjektů, kteří mají sjednánu pracovní smlouvu na dobu určitou ( různě např. do 30.6. 31.8. nebo 31.12. 2024 ) zasílají jejich nadřízeným a tedy ředitelům škol formuláře s žádostí o sdělení v tom smyslu, zda ředitel u takového zaměstnance počítá ( a může to bance písemně potvrdit) s prodloužením pracovní smlouvy i po shora uvedeném termínu uplynutí času pracovního poměru sjednaného na určitou dobu. Dotaz ředitele zní, zda toto potvrzení může bance vydat? 

Nutno předeslat a zdůrazňují to někdy i sami tážící se ředitelé, že mnohdy ani neví, jaká bude v rozhodnou dobu situace, pokud jde o počty žáků, dětí a studentů a nejsou s to ani předjímat další modality budoucího vývoje. I z toho mj. plyne, že není vhodné podobná stanoviska vydávat. Tím spíše, že všem známé zákonné ( jarní ) termíny správního řízení o přijímání dětí, žáků a studentů do různých typů škol jsou teprve před námi a při nejlepší vůli lze v danou dobu počty přijatých žáků, dětí a studentů jen odhadovat, není možné je tzv.  postavit na jisto, předvídat budoucí stav a s tím koincidující personální potřeby zaměstnavatele. Podobné potvrzení by mohlo být vnímáno přinejmenším per anallogiam jako veřejný příslib, na závazek. Pomíjím přitom, že ani judikatura vyšších soudů v tomto ohledu nejde ředitelům škol „naproti“ a je zcela zbytečné si na sebe „plést pomyslný bič“, jakkoliv je dotaz ředitelů tažen dobrým úmyslem. Již mnohokrát se totiž posléze při řešení konfliktní situace se zaměstnancem ukázalo, že snaha vyhovět zaměstnanci za každou cenu se škole a potažmo ani řediteli nemusí vyplatit.  Resumé tedy je, že vydávat podobná potvrzení a již vůbec ne v písemné formě n e d o p o r u č u j i. 

 V uplynulých týdnech se ze strany ředitelů škol, jejichž součástí je i školní družina, vyskytuje a opakuje dotaz, který lze pro maximální stručnost shrnout tak, že do školní družiny byl přijat a dochází sem žák, který se záhy začal chovat velmi hrubě k ostatním dětem i pedagogickým pracovníkům ( verbálně a opakovaně  je vulgárně a nezřídka i fyzicky  napadá )  nelze jej nijak usměrnit, nedbá pokynů pedagogů v duchu rčení „jako by hrách na stěnu házel“ a narušuje tímto způsobem permanentně a netolerovatelně chod tohoto zařízení i pedagogický proces. Dotaz ze strany často až zoufalého vedení takto „postižených“ škol zní, zda lze takového žáka ze školní družiny vyloučit a zda se na obdobné  případy obligatorně vztahuje správní řízení ?

Nedá mi si ještě v této souvislosti nepostesknout, že kořeny právě popsaného jevu, na který v posledním období ve své metodické činnosti narážím stále častěji, kdy jsou do základních škol přijímání žáci se zjevnými poruchami chování, bez jakékoliv předchozího povšimnutí, náležité diagnostiky a byť i jen  pokusu o řešení a podchycení tohoto stavu pedagogickými, psychologickými nebo medicínskými metodami, jsou širší. Tento mírně řečeno nešvar až pochybení má neprávní příčiny a překračuje tak rámec příspěvku s čistě oprávní problematikou, které se musíme držet, avšak nemohu jej nezmínit, protože detekují v terénní práci jeho vzrůstající frekvenci.

Nicméně, vraťme se k otázce vetknuté do nadpisu tohoto článku a nadhozené v úvodu. Zde je nezbytně potřeba vyjít z ustanovení § 165 odst. 1 a 2 školského zákona, které vymezuje okruh pravomocí ředitele školy, respektive přesněji řečeno subjektu školy, za níž ředitel „jen“ jedná, zastupuje ji a vede. V probírané souvislosti nelze přehlédnout a nezmínit judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně obsaženou především v rozhodnutích 1 As 53/2011-109 a konečně 2437/2011 Sb. NSS, na něž v podrobnostech odkazuji. Dalším momentem, který je nutno v daném kontextu vypíchnout, je okolnost, že oproti dnes již překonaným názorům, že ve shora citovaném ustanovení se jedná o tzv. taxativní ( tedy úplný, vyčerpávající ) výčet pravomocí ředitele, existuje robustní, o citovanou judikaturu opřený názor, že jde pouze o jakési  vodítko pro identifikaci druhu rozhodnutí v kompetenci ředitele, které však není uzavřenou množinou potencionálních rozhodnutí.  Klíčovým parametrem pro určení, zda se jedná o rozhodnutí ředitele školy podléhající procesně správnímu řádu je totiž to, zda se rozhoduje o individuálně určených právech či povinnostech jednotlivce nebo nikoliv.

To znamená, že aplikujeme-li právě výše popsané na řešený problém či situaci obsaženou v tázací větě v nadpisu této stati, nezbytně dojdeme k závěru, že vyloučení žáka ze školní družiny nepochybně je zásahem do jeho individuálních práv, dokonce zásahem velké intenzity, a proto se v naznačené logice předchozího odstavce  m u s í  postupovat v rámci správního řízení a v intencích zákona o správním řízení ( správního řádu ).

Dospějeme-li tedy, souhrnně a ve zobecňující poloze nastíněno po vyhodnocení situace, že jde o kolizi či zásah do individuálních práv žáka či studenta ( pochopitelně ze zřejmých právních důvodů z toho zcela vyjímáme stav, kdy žák plní povinnou školní docházku anebo dochází do posledního, povinného ročníku v MŠ, kdy jde s ohledem na zákonnou ochranu dítěte, ba jeho ústavně garantované právo a tedy specifickou situaci ) k pozitivní odpovědi, je nutno rozhodovat beze zbytku podle správního řádu a šetřit přitom veškerá procesní práva účastníka řízení. Tzn. je třeba dbát na dodržování všech procesních nuancí, postupovat striktně v chronologické řadě, včetně povinnosti oznamovat rozhodnutí o zahájení správního řízení účastníkovi, respektive zákonným zástupcům, poučovat jej a umožnit mu ( jim ) nahlédnutí do spisové dokumentace atd., aby eventuálně opravnými prostředky rozhodnutí při případném přezkumu po obstálo nejen meritorně, ale i po stránce procesní. 

Tolik k častému dotazu. Doporučuji, možná od právníka poněkud překvapivě, více si všímat a být aktivní už v Mateřské škole a řešit tyto případy diagnosticky a předcházet tak jevu, který je v důsledku na újmu všem. Dítěti, s nímž se adekvátně nepracuje a ostatním je narušován jejich vzdělávací komfort.

Na samém sklonku uplynulého roku vyneslo plénum Ústavního soudu ČR v Brně velmi zajímavý a pro regionální školství důležitý a neopominutelný verdikt, který by neměl zapadnout ve víru jiných událostí a  svátečního období závěru a přelomu roku a uniknout tak pozornosti především vedoucích pracovníků ve školství, jimž je stěžejně určena tato rubrika. To je také zřejmý  důvod, proč jsem se o něm rozhodl touto cestou školskou veřejnost informovat.

Soudci posuzovali návrh skupiny senátorů na zrušení zákona, který školní logopedy zařadil mezi pedagogické pracovníky. Zmínění navrhovatelé zastoupení svým právním zástupcem byli toho mínění, že logopedie má být jeden nedělitelný obor. Novela zákona přijatá v roce 2023, která uvedenou pozici zavedla, kdy školní logoped z povahy věci přizpůsobuje svou odbornou činnost diagnóze stanovené klinickým logopedem hrazeným z finančních prostředků veřejného zdravotního pojištění.

Soudci v probírané souvislosti připomenuli svobodu volby v péči o zdraví a v odůvodnění uvádějí, že : „pokud se zákonní zástupci dětí s logopedickým problémem(y) rozhodnou svěřit svého potomka namísto klinického logopeda do péče logopeda školského, jehož kompetence se omezují pouze na na péči „nezdravotní“ povahy, nelze jim právo na takové rozhodnutí odepřít“, dodává soudce zpravodaj doc. Vojtěch Šimíček. Řešením případných problémů a namnoze i nereálných očekávání stran například rychlosti nápravy vad – není radikální zrušení zákona, čehož se domáhali navrhovatelé, ale větší dozor a dohled ze strany státu a hlavně osvěta, které – dodávám – není nikdy a nikde dost.

Jestliže právní zástupce procesně nespěšné strany kritizoval posléze mediálně verdikt Ústavního soudu jako příliš „akademický“ a neodrážející skutečný stav věcí v posuzované oblasti, pak je tomu třeba oponovat tak, že právě jeho názor není realistický, protože z mé terénní praxe a konkrétních poznatků alespoň v Moravskoslezském kraji, ale částečně i v krajích sousedících plyne, že péče poskytovaná školskými logopedy je rodiči dětí velmi vyhledávaná, žádaná, bez zdlouhavých objednacích a čekacích lhůt na konzultaci, navíc je obvykle poskytovaná přímo v místě bydliště dítěte a rodičů, bez nutnosti někam dojíždět, což je často pro zaměstnané rodiny nemožné anebo komplikované, s minimálními nebo nízkými náklady za tuto činnost, což je také nezanedbatelný faktor pro většinu rodičů, ale zejména tato péče je prokazatelně vysoce efektivní a přináší kýžená očekávání. Při pravidelné a poctivé docházce dítěte a spolupráci doma se výsledky spočívající v nápravě řečových vad spolehlivě a poměrně rychle dostaví a z ohlasu rodičovské veřejnosti je mně známo, že jsou s pokroky dětí, které jsou zřejmé, spokojeni a rovněž velmi vděčni.

Proto také a tím svůj příspěvek uzavírám, je zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ČR a rovněž argumentace soudce zpravodaje plně realistické, spravedlivé, právně vysoce přesvědčivě konstruované, velmi citlivé a především v důsledku pak vneslo právní jistotu do této mnohdy podceňované oblasti školských služeb a vzdělávání v ČR. 

V poslední době se bohužel vyskytuje stále více dotazů se očividnou narůstající tendencí, kdy se na mě ředitelé škol, převážně mateřských, ale zdaleka nejen těch, obracejí s dotazy, jejichž jádro lze shrnout tak, že se od začátku tohoto školního roku bohužel vcelku rapidně zhoršuje platební morálka zákonných zástupců dětí například u plateb školkovného, stravného, ale i plateb z jiných právních důvodů, kdy navíc zákonní zástupci přes četné výzvy a urgence na tyto nereagují, ostentativně své povinnosti neplní a ignorují je. Tento problém má více rozměrů a rovin například souvisejících s vymáháním finančních závazků apod., nicméně chtěl bych se po opakovaných zkušenostech zaměřit na jiný aspekt opakovaných dotazů v nastíněné souvislosti. 

    Tím je situace, kdy ředitel mateřské školy chce v popsaných případech již rozhodnout o ukončení docházky dítěte do mateřské školy v souladu s § 35 odst. 1 písm. d) za použití ustanovení § 123 školského zákona. Přestože to může být u některých, zdůrazňuji některých ředitelů mateřských škol zarážející tito neví, jak tento výchozí skutkový stav uchopit po stránce procesní, tedy ve správním řízení podle správního řádu, jinými slovy řečeno, neví jak má vlastně z procesního hlediska tzv. „začít“. To je důležitý moment, protože druhostupňový správní orgán přezkoumává v případě odvolání  bedlivě i procesní stránku věcí a nejsou nijak zřídkavé případy, kdy pro vady právě v této sféře rozhodnutí správního orgánu zcela správně a opodstatněně ruší. To je však situace, která z pohledu školy a jejího ředitele není žádoucí a už vůbec ne komfortní, a proto je potřeba upozornit, že v popsaných případech je nutno z pohledu dvou klíčových právních norem aplikovatelných na popsanou situaci obligatorně zrealizovat dva neopominutelné úkony, jejichž absenci anebo chybnou aplikaci nelze v žádném případě přejít ani tolerovat :

    1. Již citované ustanovení školského zákona, tedy § 35 odst. 1 ukládá správnímu orgánu, aby nejprve písemně upozornil alespoň jednoho zákonného zástupce dítěte na tuto eventualitu, tedy ukončení docházky jejich dítěte do MŠ  a poskytl mu přiměřenou lhůtu a možnost dluh uhradit. Toto ustanovení má zmírnit určitou tvrdost zákona, která by se mohla projevit, kdy rodič prostě zapomene anebo je zahlcen jinými existenčními nebo životními starostmi.

   2. Další procesní povinností, kterou musí ředitel školy na samém počátku v těchto případech splnit se sankcí zrušení jeho rozhodnutí přezkumným orgánem, je jeho  p o v i n n o s t  stanovená v ustanovení § 36 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb. ( správní řád ) a to vyzvat účastníka řízení k seznámení se s podklady rozhodnutí ve správním spise, na jejichž podkladě bude ředitel školy v tom kterém případě rozhodovat. Toto právo účastníka řízení bylo do správního řádu vkomponováno pro jeho ochranu na konci dokazování, aby měl možnost se vyjádřit k  ú p l n ý m  podkladům, na jejichž základě jako důkazních prostředků bude správní orgán v dané věci rozhodovat. Správní orgán musí pochopitelně dbát na dodržování zásady procesní ekonomie tak, aby nedocházelo k neodůvodněným průtahům v řízení na straně jedné, na straně druhé však musí účastníkům poskytnout adekvátní časový prostor, aby se stihli k těmto obvykle listinným důkazům vyjádřit a zaujmout stanovisko. K tomuto aspektu musí tedy přihlížet při stanovování doby a času pro nahlédnutí do spisu, zohledňovat rychlost doručování České pošty, její zákonné úložní lhůty podle zvláštního předpisu, tedy tak, aby toto účastník mohl reálně v čase stihnout a nebyl krácen na svých procesních právech.

   Nabádám tedy ředitele škol, aby ve svém rozhodování dbali a nepodceňovali procesní stránku správních řízení všeobecně. Také, aby neustále sledovali případný legislativní vývoj v této oblasti a v neposlední řadě i judikaturní praxi specializovaných soudů. Je zřejmé, že v případě nutnosti řešit složitější „právní oříšky“ v této souvislosti jsem po metodické stránce ředitelům ochotně k dispozici anebo mohou přirozeně vyhledat právní pomoc i jinde. Jsem však toho názoru, že elementární kontury správního řízení, o nichž jsem se rozepsal v tomto příspěvku ( viz. výše ) by ředitelé ve svém právním povědomí mít měli a měli by je mít také dostatečně zažité a takříkajíc „pod kůží“, protože jen tak mohou dostát na ně kladeným a očekávaným požadavkům.

V souvislostí s blížící se ohlášenou stávkou zaměstnanců ve školství, aniž bych chtěl nebo mohl předvídat, zda se jí diplomatickou aktivitou a pokusy o sblížení stanovisek reprezentací obou stran nakonec podaří odvrátit, či nikoliv, přibývá z celého kraje dotazů ředitelů škol, převážně mateřských, kteří zase čelí přívalu otázek rodičů, zda z tohoto důvodu náleží zákonnému zástupci dítěte ošetřovné, zůstane-li v důsledku stávky s dítětem doma.

Odpověď je, po jejím prověření u kompetentních úředníků České správy sociálního zabezpečení, že n i k o l i v ; tento nárok z tohoto právního důvodu n e l z e  z příslušných právních předpisů dovodit.

V poslední době se několikráte objevil určitý druh dotazu z oblasti správního práva, respektive řízení, který záhy přiblížím, nicméně nemohu nepředznamenat, že z hlediska obsahu usvědčuje takto kladený dotaz některé ředitele v pozici správního orgánu z neznalosti základů tohoto odvětví, která je však poněkud zarážející. Z tohoto důvodu, pro osvětu, zvýšení právního povědomí i ostatních ředitelů a překlenutí případných bílých míst v jejich znalostech ve vymezené sféře práva jsem po zvážení přikročil k formulaci tohoto příspěvku.

   Výchozí situace vypadá vždy zhruba stručně řečeno takto : je rozhodováno ve správním řízení o žádosti nezletilce v zastoupení zákonného zástupce, kdy ředitel/ka nemá jasno o tom, zda jej za určitých okolností, které však pro účel tohoto článku nejsou podstatné, může nebo nemůže přijmout. Konzultuje v dobré víře konkrétní případ jednotlivce, o jehož právech je rozhodováno, se svým zřizovatelem a dokonce i krajským úřadem. V této souvislosti je však potřeba znovu připomenout a vyzvednout, že správní řízení je ze zákona  n e v e ř e j n é  a vyjma účastníků o něm nelze ( až na výjimky ) poskytovat jiným osobám a třetím subjektům informace ( zřizovatele nevyjímaje, protože ten na správním řízení nijak neparticipuje a nemůže do něj v jednotlivých případech ingerovat ). Účastník řízení by se mohl v případě úniku informací bránit proti zásahu do svých osobnostních práv, kdy od popisu podrobností na tomto místě pro složitost matérie upouštíme.

   Naproti tomu krajský(é) úřad(y) jsou sice nedílnou součástí správního procesu ve školství, jejich pozice je tedy pochopitelně nesrovnatelná s obcí v pozici zřizovatele, nicméně  p r á v ě  p r o t o  s nimi nelze předem projednávat konkrétní případ ( nehovořím o ex post generalizovaných a anonymizovaných případech v metodické osvětě ) anebo to nelze přinejmenším doporučit, neboť nelze vyloučit, že o takovém případu neúspěšného uchazeče bude jako orgán II. stupně rozhodovat o jeho odvolání  právě krajský úřad a za jistých okolností by se tak mohl stát  p o d j a t ý m, jestliže by do  k o n k r é t n í h o  případu vstupoval dříve, než se to stalo procesně legálním i legitimním a tato okolnost by posléze  vyšla najevo. Pak by se takový případ musel delegovat k rozhodnutí k jinému krajskému úřadu v rámci ČR se vším diskomfortem, který by tento úkon či krok provázel.

    Nutno také zmínit, připomenou, ba i zdůraznit, že správní řízení podléhá také přezkumné pravomoci justice, kde pokud by tato pochybení vyšla najevo a byla namítána, by mohla vést z procesních důvodů ke zrušení takovéhoto popisovaného správního rozhodnutí zatíženého citelnými vadami. 

   Závěrem bych rád podotkl, že ředitel/ka školy jako statutární orgán právního subjektu a správní orgán by měl být v oblasti pravidel a zásad správního řízení natolik zorientován – má také nejvíce skutkových informací o kapacitě, podmínkách přijímání do jeho školy atd. apod., aby se rozhodl, v individuálních případech osob, o nichž je rozhodováno, sám. Jestliže přesto potřebuje radu či konzultaci, což je při složitosti vznikajících situací v „terénní“ praxi a správního procesu leckdy pochopitelné, má se obracet na  n e z á v i s l é h o  odborníka, který má buď povinnost mlčenlivosti anebo povinnost dodržovat tajemství jako mají ze zákona například advokáti.

Připomeňme si pro osvěžení paměti, že zákoník práce upřednostňuje sjednávání pracovních poměrů na dobu neurčitou, což se projevuje tak, že platí sjednání pracovního poměru na dobu neurčitou, nebyla-li sjednána jiná doba jeho trvání. Pro účely nadhozené otázky je důležité zdůraznit, že platí při absenci ujednání trvání pracovního poměru na dobu neurčitou pravidlo, že není-li trvání pracovního poměru určeno přesným datem, musí být vymezena jiným způsobem, kdy pracovní poměr na dobu určitou uplynutím sjednané doby skončí. Současně v zájmu ochrany zaměstnanců byly do zákoníku práce zakotveny překážky bránící zneužívání tohoto institutu, jimiž jsou zejména maximálně celkově přípustné trvání na sebe navazujících pracovních smluv a pracovních poměrů na dobu určitou a dále limitovaný počet obnovení těchto smluv a pracovních poměrů.

Z toho plyne, že doba trvání pracovního poměru uzavřeného na dobu   u r č i t o u  m ů ž e   b ý t  dohodnuta nejen přímým časovým údajem, uvedením časového období podle týdnů, měsíců či let nebo dobou trvá určitých prací, nýbrž i na základě jiných, konkrétním datem  n e o h r a n i č e n ý ch  objektivně zjistitelných skutečností, o jejichž skutečné délce účastníci při uzavírání pracovní smlouvy nemusí mít ani jistotu, které nepřipouštějí pochybnosti o tom, kdy pracovní poměr na dobu určitou skončí. Pracovní poměr na dobu určitou je však ve smyslu podmínky stanovené v § 39 odst. 2 zákoníku práce  v ž d y  nutné ohraničit dobou nejvýše tří let od jeho sjednání a rovněž i s ohledem na hodnotu právní jistoty zejména zaměstnance. Proto také nepostačí např. uvést “  po dobu nepřítomnosti konkrétní zaměstnankyně z důvodu čerpání mateřské dovolené, ale  s o u č a s n ě musí být uvedena maximální doba trvání takového pracovního poměru – tedy 3 roky ode dne sjednání ( popřípadě prodloužení ).

S blížícím se zákonným termínem správního řízení o přijímání dětí k předškolnímu vzdělávání do mateřských škol se ke mně z různých koutů Moravskoslezského kraje sbíhají písemné i ústní dotazy, s nimiž jsem konfrontován v rámci běžných konzultací i osobně na okraj běžících metodických poraden a dalších akcí pod záštitou KVICu k problému, který se může snad nezaujatému vnějšímu pozorovateli jevit jako bizarní, nicméně má zcela reálný podklad v terénní praxi, jakož i právní kontury a ředitelky mateřských škol mnohdy tonou v nejistotě, jak jej uchopit a adekvátně právně vyřešit.      

Naznačenou otázku lze shrnout ve stručnosti asi takto : Je možné, přípustné a zákonné připojit k oficiální žádosti zákonného zástupce o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání také prohlášení v podobě přílohy tvořící však její nedílnou součást, jehož obsahem bude mj. deklarace zákonného zástupce, že dítě je „hygienicky samostatné“ ( a “ b e z  p l e n “ ) ?         

Po úvaze toto nelze ředitelkám mateřských škol doporučit. Jednak lze těžko ověřit pravdivost takového prohlášení, eventuelně a především posléze prokázat zákonnému zástupci úmyslné klamání správního orgánu ve správním řízení. Zejména ale je takovéto prohlášení  právně zcela nevymahatelné a bez představitelné sankce. Co však lze bezesporu postavit najisto, že z obdobného klamavého nebo nepravdivého prohlášení zákonného zástupce nelze vyvodit konsekvenci v podobě sankce, tzn. konkrétně jednostranný krok ředitele mateřské školy ve správním řízení o ukončení předškolního vzdělávání dítěte dle ustanovení § 35 odst. 1 školského zákona, protože v této normě zakotvené zákonné skutkové důvody podobný skutek, s nímž lze spojit tuto sankci, neuvádějí a naplnění skutkové podstaty dle § 35 odst. 1 písm. c) s ohledem na okolnost, že je vázáno na stanovisko lékaře nebo školského poradenského zařízení není v moci ředitele mateřské školy předjímat a ani ovlivnit.      

Lze tedy uzavřít konstatováním, že popsané prohlášení je právně imperfektní a nemohu tedy v důsledku dotčeným ředitelům mateřských škol jeho užívání v praxi v rámci správního řízení o přijetí dítěte k předškolnímu vzdělávání, které je časově přede dveřmi, v žádném případě doporučit, neboť nemohu ani nechci ve vedení mateřských škol v pozici správního orgánu vyvolat nerealistická a nelegitimní očekávání, která začasté s tímto uvedeným prohlášením spojují.

Doslova mílovými kroky se opět blíží zákonné jarní termíny správních řízení ohledně přijímání dětí, žáků  i studentů do mateřských a základních škol, na něž především míří následující stať, nevyjímaje z toho však ani školy střední. Nicméně přes rychle plynoucí čas na zde stále zbývá určitý časový prostor pro připomenutí si zásad a pravidel správního řízení, když obecně nároky, které jsou v této souvislosti kladeny a očekávány od ředitelů škol v pozici správních orgánů nejsou zdaleka nízké, a proto apeluji na ředitele, ať učiní očekáváním zadost a osvěží si paměť přečtením klíčových pasáží správního řádu nejlépe s komentářem. Ušetří si tím zbytečné starosti. Ne všichni také navštěvují mé metodické poradny věnované i této oblasti práva, kdy navíc i jejich kapacita je z povahy věci limitovaná. A aby ředitelé v této zátěžové zkoušce obstáli a „propluli“ rovněž tímto obdobím co možná nejlépe – z pohledu eliminace alespoň formálních a procesních nedostatků v jejich rozhodnutích zejména v tomto jakkoliv „minimalistickém“, ale nikterak zanedbatelném parametru, kdy s ohledem na letošní demografický výkyv, budou ředitelé škol patrně nuceni odmítat žádosti adeptů o přijetí k různým formám vzdělávání zřejmě více než v uplynulých letech, rozhodl jsem se upozornit podle rčení ,“méně je někdy více“ přinejmenším na jeden z aspektů správních rozhodnutí, o němž bezpečně vím, že v něm ředitelé škol chybují. Nutno však poznamenat, že zcela zbytečně.    

V těchto naznačených souvislostech bych tedy chtěl poukázat a upozornit na velmi častou nedostatek, jehož se ředitelé škol ve svých rozhodnutích vydávaných ve správních řízeních dopouštějí, soudě podle žádosti o poradenství, které ke mně míří pravidelně obvykle o letních prázdninách v důsledku zrušení takového rozhodnutí odvolacím orgánem. Je třeba však podotknout, že to není „výsada“ našeho kraje, protože k obdobným přehmatům dochází, podle mých informací, průřezově ve všech koutech ČR. Tato vytýkaná chyba spočívá v tom, že ředitelé škol svá rozhodnutí o nepřijetí žadatele nedostatečně odůvodňují. Opakují se různá pochybení, nejčastěji ředitelé zřejmě vycházejí z automatické domněnky, respektive nedocení, že někomu zvenčí nemusí být známa kapacita školy, nuance různorodých kritérií, podle nichž se např. v MŠ uchazeči o přijetí řadí atd. apod., tak dobře jako jim samotným, a proto odůvodnění rozhodnutí „odbývají“. Píší je velmi stroze, nepopisují přiměřeně a konkrétně své úvahy a skutečnosti, jimiž se při rozhodování o přijetí nebo nepřijetí řídili, případně je pomíjejí zcela, dále nerekapitulují podklady a důkazy, z nichž při své správní úvaze vycházeli. Toto vše posléze při napadení rozhodnutí odvoláním uchazeče, respektive jeho zákonného zástupce, druhostupňový orgán, jímž je místně a věcně příslušný krajský úřad, pozorně přezkoumává a právě v důsledku nedostatečného, neúplného a tedy eo ipso nepřesvědčivého odůvodnění, které však tvoří nedílnou a neopominutelnou náležitost správního rozhodnutí a je tak nucen dané rozhodnutí zrušit a vrátit věc řediteli k dalšímu řízení.     

Toto popsané pochybení je ovšem zcela zbytečné, vede „jen“ k tomu, že se čas k právní moci rozhodnutí významně prodlužuje, čímž se protahuje citelně a je narušena právní nejistota dotčených účastníků i vlastního školského subjektu ohledně toho, zda uchazeč bude přijat, či nikoliv atd. Problém tedy tkví v tom, že obvykle ředitel rozhodne po pečlivé a odpovědné úvaze, tedy meritorně správně, ale své úvahy, situaci uvnitř subjektu, který řídí,  „pouze“ nedostatečně v písemném vyhotovení správního rozhodnutí popíše a tyto vážné nedostatky jakkoliv jsou „jen“ formálně procedurálního rázu vedou pak k popsaným nezamyšleným důsledkům.    

Poukazuji touto cestou tedy alespoň na tuto jedinou, ale zato velmi frekventovanou chybu, protože je při vynaložení elementární péče snadno eliminovatelná a zbývá tak více prostoru pro diskuse, tříbení názorů, zvyšování právního povědomí a analýzu otázek a problémů skutečně meritorního charakteru kupř. kolizi různých zájmů vznikajících v procesu přijímání respektive nepřijímání dětí, žáků a studentů ke vzdělávání a dalším aspektům správního řízení ve školství.

Opět se, a to jak v mateřských, tak základních školách nenápadně, ale vzhledem k zákonným termínům jistě, blíží doba správního řízení a rozhodování ředitelů o přijímání dětí a žáků k předškolnímu a základnímu vzdělávání. Střední školy ponecháváme v tuto chvíli stranou. Tento proces každoročně provázejí různorodé dotazy ředitelů a správních orgánů v jedné osobě v souvislosti s procesními problémy a dílčími aspekty správního řízení a bohužel také chyby ředitelů v pozici správních orgánů, které mají za následek, že některým odvoláním účastníků odvolací správní orgány, tedy příslušné krajské úřady, pohříchu vyhovují. Co do právních důvodů sice nepochybně kvalifikovaně a oprávněně, ale mnohdy zbytečně ruší rozhodnutí ředitelů škol vydaných v prvním stupni této procedury. Zbytečně proto, že těmto jakkoliv opodstatněným rozhodnutím druhostupňových orgánů lze předcházet větší pečlivostí, uvážlivostí, ale také permanentním zvyšováním právního povědomí ředitelů škol, čehož lze dosáhnout různými cestami „osvěty“ a vzdělávání ředitelů. Zaměřme se tedy na poslední jmenovaný moment a z celé plejády potencionálně problematických otázek správního řízení v souvislosti s přijímáním dětí a žáků si „posviťme“ na častý dotaz kladený mně v komunikaci s vedoucími pracovníky v poslední době, které lze zhuštěně shrnout pod sousloví „zápisová“ nebo také chcete-li „spádová turistika“.      

Nutno předeslat, že zejména v podmínkách menších obcí ( ale zdaleka nejen tam ), kde jsou vztahy mezi občany méně anonymní a více průhledné a pod vzájemnou „kontrolou“ dochází k tomu, že zákonní zástupci ve snaze přihlásit dítě do kýžené školy nebo se  z jejich pohledu, vyhnout méně atraktivnímu subjektu vzdělávání, formálně a ryze účelově dítě přihlásí k trvalému pobytu do příslušného spádového školského obvodu, aby své právo posílili, ba učinili nárok na přijetí dítěte do té které školy v zásadě obligatorním. A to činí namnoze i s krátkým časovým předstihem před zápisem, aniž by se byť jen „namáhali“ vytvořit zdání „historie“ pobytu dítěte na místě trvalého pobytu. Tento ryze formální postup v rámci zmíněné veřejné kontroly naráží na nelibost jiných účastníků vzdělávání, ale také přímo ředitelů škol, kteří často dobře ví, že dítě žije reálně jinde,  nicméně rodiče deklarují a jednoznačně formálně prokazují jeho trvalý pobyt ve vybraném školském spádovém obvodu. Otázka zní, zda je vůbec prostředky práva možné se tomuto postupu zákonných zástupců bránit nebo jej nějak eliminovat ?    

Připomeňme si stručně právní rámec. Ten říká, že přednostní právo na přijetí k povinné školní docházce mají toliko děti s trvalým pobytem ve spádovém obvodu školy, do níž se hlásí. Na jiné škole než spádové má tedy dítě nárok na přijetí až poté, co jsou přijatý děti „spádové“. Popsaná situace je tedy pro část škol vskutku nezanedbatelný problém, s nímž se potřebují popasovat a vymezit se vůči němu. Bohužel na rovinu řečeno jsou možnosti ředitele velmi limitované až minimální. Jednak trvalý pobyt je právem volby občana, těžko jej tedy lze zpochybňovat nebo torpédovat. Ředitel škol ani nedisponuje žádnými pravomocemi prověřovat, zda dítě na uvedené adrese vskutku bydlí nebo nikoliv, případně zjišťovat jak dlouho zde bydlí nebo jak často se zde zdržuje.      

Obávám se také, že úsilí ředitele zakomponovat respektive hledat zužující hledisko v rámci kritérií souvisejících s trvalým pobytem dítěte, jakkoliv by je ředitel veřejně deklaroval předem v rámci kritérií k přijetí, by mohlo by shledáno diskriminujícím a mohlo by tedy v přezkumném řízení „narazit“ obzvláště při známém formalisticky rigidním přístupu české justice. Nelze to tedy doporučit. Teoretické úvahy o prověřování skutečného místa pobytu dítěte jsou jen akademickou hříčkou, protože přirozeně narazí na fyzickou a časovou kapacitu ředitele a vstup do obydlí je, máme-li na zřeteli jeho ústavně zaručenou ochranu, která je prolomitelná jen ve výjimečných případech, rovněž zcela nerealistická cesta. Radím tedy ředitelům, smířit se s existující českou právní úpravou, protože nevidím průchodnou právní cestu, zdůrazňuji právní cestu, jak s tímto nešvarem bojovat. Nad rámec těchto úvah dodávám, že celý problém představuje spíše hlubší problém společenský, sociologický, na který je bohužel právo „krátké“, respektive jakkoliv chvályhodné a aktivní pokusy ředitelů hledat v podmínkách své školy východisko z tohoto negativního jevu, by se proti tomuto řediteli mohly otočit jako příslovečný bumerang se všemi důsledky, které si lze představit.