Metodika a řízení škol

Častý a opakovaný dotaz z řad ředitelů škol zní takto, cituji : „Zaměstnanec si opakovaně „vybírá“ půlden dovolené, a to vše v průběhu 1 kalendářního měsíce. Je tento postup správný? Chování zaměstnankyně narušuje výrazně chod a provoz školy, zasahuje do plánování, prostě působí nežádoucím způsobem a komplikuje věci. Musím takovouto žádost o dovolenou schválit?“

Odpověď: Podle zákona ( viz. ustanovení § 217 a násl. zákoníku práce ) určuje čerpání dovolené až na nepatrné výjimky z a m ě s t n a v a t e l, s možnou ingerencí, pokud jde o její plánování, odborové organizace. Již z pojmu „dovolená na zotavenou“ vyplývá, že aby tento institut měl smysl a došel svého naplnění z hlediska regenerace psychických a fyzických sil zaměstnance, měl by být, v souladu s názory psychologů, čerpán minimálně ve čtrnáctidenních blocích; jinak ztrácí svůj význam. Navíc připomínám v podmínkách školství neopominutelný právní předpis, jímž je Pracovní řád pro pracovníky školství vydaný jako vyhláška č. 263/2007 Sb., na základě přímého zákonného zmocnění v § 306 odst. 1 a 5 zákoníku práce Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, který výslovně uvádí a zakotvuje, že pedagogičtí pracovníci přednostně čerpají svou dovolenou v průběhu letních prázdnin, což je logické i s ohledem na její rozsah a problematické čerpání právě během školního roku, kde může způsobovat jak škole, žákům, tak také ostatním kolegům četné potíže a nepříjemnosti. Doporučuji tedy zohlednit při rozhodování o těchto žádostech v prvé řadě nastíněné právní, ale i zmíněné psychologické hledisko.“

V poslední době se poměrně často vyskytují dotazy, který lze ve zhuštěné podobě vyjádřit takto : jaké jsou právní možnosti ředitele mateřské školy ( může však jít také o základní školu apod.) v případě, kdy žák podle názoru  zkušenosti pedagoga(ů) vykazuje známky zaostávání, zanedbávání, týrání respektive zejména, kdy existuje podezření z psychického postižení. Jsou to situace, kdy tedy je v jeho bytostném zájmu, ale také v zájmu jeho okolí,  společnosti, aby se takový(é) problém(y) odborně řešil(y)? Tuto situaci lze ještě dále členit podle toho zda rodič(e) jsou vstřícní a nápomocní nebo jakoukoliv intervenci odmítají a problémy popírají nebo bagatelizují, což není zřídkavý případ. Bohužel druhá skupina v praxi převládá, protože rodiče mnohdy tento stav pociťují jako určitou svého druhu „pohanu“ anebo prostě nekomunikují vůbec.      

Ve shora popisovaných souvislostech, kde ovšem skutkový substrát může být, co do výchozí situace značně širší a barvitější, je potřeba z právního hlediska poukázat a upozornit v prvé řadě vedoucí pracovníky ve školství na dikci ustanovení § 16a odst. 2 školského zákona, který uvádí, že : „vyžaduje-li to zájem dítěte nebo nezletilého žáka, doporučí škol nebo školské zařízení zákonnému zástupci, aby vyhledal pomoc školského poradenského zařízení. Škola spolupracuje před vydáním podpůrného opatření dítěti, žákovi nebo studentovi zejména zejména se školským poradenským zařízením, se zřizovatelem, lékařem a orgánem sociálně-právní ochrany dětí.“ A na tomto místě přecházíme ještě k bezprostředně související právní úpravě obsažené mj. v § 12 odst. 1 odst. 3 zákona č. 359/1999 Sb. ( o sociálně-právní ochraně dětí ), který přímo stanoví rodičům prostřednictvím obecního úřadu obce s rozšířenou působností  p o v i n n o s t  využít odbornou poradenskou pomoc ve školském poradenském zařízení. Tuto obdobnou povinnost může uložit rodičům dítěte nebo jiným osobám odpovědných za jeho výchovu dokonce i soud, a to na základě rozsudku podle ustanovení § 13 odst. 1 písm. d) citovaného zákona v případě, že tak neučinili rodiče dobrovolně podle výše uvedeného postupu.      

V probíraných intencích poukazuji ještě pro jeho důležitost na ustanovení § 6 písm. a) až h) zákona č. 359/1999 Sb., ve znění všech doplňků a novel, které vymezuje pojem a situaci tzv. „ohroženého dítěte“, z níž plynou konsekvence a povinnosti pro školu a potažmo i rodiče dítěte.      

Aplikace a interpretace všech citovaných ustanovení zákonů a souvisejících právních předpisů by si jistě zasluhovaly podstatně obšírnější komentář a výklad, nicméně v praxi se často setkávám s tím, že ředitelům škol není znám ani předestřený základ právní úpravy a její vzájemné provázání, na jejíž rámec alespoň v této stručné podobě odkazuji. Současně vybízím a apeluji především na vedoucí pracovníky ve školství k detailnímu prostudování těchto nadhozených právních norem s cílem, řádně si je osvojit. Další případně i z toho plynoucí dotazy, konkretizaci i precizující diskusní příspěvky je možné vznést a rozebrat například v rámci probíhajících metodických poraden a ostatních vzdělávacích akcí pod záštitou a hlavičkou KVICu.

„V rámci monitoringu zajímavých a důležitých judikátů českých soudů – kromě jiného i v oblasti pracovního práva – využitelných anebo směrodatných zejména pro ředitele škol a školských zařízení upozorňuji na čerstvý rozsudek Krajského soudu v Ostravě č.j. 16 Co 76/2022-242 vydaný dne 31. srpna 2022 a doručený účastníkům v nedávné době, v němž rozhodl jako soud odvolací ve věci žaloby proti neplatnosti výpovědi pedagožky na nejmenované škole v Moravskoslezském kraji. Jde o velmi obsáhlý rozsudek, kdy z důvodů úspornosti by nebylo praktické citovat z něj obsáhlé pasáže, významný je závěr, vodítko a právní stanovisko, k němuž odvolací senát dospěl, který by měli mít na zřeteli všichni ostatní zaměstnavatelé, na prvém místě ředitelé škol. V projednávaných skutkových souvislostech soud uvádí, že „v přezkoumávané věci byl důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, že se žalobkyně opakované nedostavila do zaměstnání, neprokázala ani žádnou překážku v práci, přičemž neodpracovala dohromady 15 dnů. Žalobkyně se bránila tím, že s předchozí ředitelkou byla domluvena na rodičovské dovolené do 4 let věku dítěte, když v rozhodném období, v němž se měla dostavit do zaměstnání, k čemuž byla vyzvána, tato doba ještě neuplynula. Soud uvádí, že je sice pravdou, že podle § 196 zákoníku práce lze rodičovskou dovolenou čerpat do 3 let věku dítěte, na stranu druhou spolu mohou zaměstnanec a zaměstnavatel uzavřít dohodu o tzv. neplaceném volnu i pro dobu po dosažení tří let věku dítěte, jako se tomu stalo i v projednávaném případě, přestože tak učinila předchozí ředitelka a nová situaci tzv. „zdědila“. Soud přitom v rozsudku dodává, že přitom není podstatné, zda účastníci nepřítomnost zaměstnankyně v práci v písemné dohodě správně kvalifikovali. Jinými slovy vyjádřeno, je-li dohoda o rodičovské dovolené uzavřena do 4 let věku dítěte, tak není v rozporu s projevenou vůlí stran, pokud nepřítomnost zaměstnankyně v práci do dosažení 3 let věku dítěte bude kvalifikována jako rodičovská dovolená podle § 196 ZP a zbývající doba do dosažení 4 let věku dítěte jako překážky v práci na straně zaměstnance bez nároku na náhradu mzdy (platu). Jestliže se tedy zaměstnanec na výzvu do práce nedostaví, nejedná se o porušení právní povinnosti vztahující se k jim vykonávané práci. Pro takovou dohodu není stanovena žádná zvláštní forma a lze ji proto v souladu s § 559 a § 1756 občanského zákoníku uzavřít v jakékoliv formě. Uzavřená dohoda tedy pak zaměstnance i zaměstnavatele zavazuje, a to bez ohledu na následné změny ve vedení (statutárním zástupci) zaměstnavatele a lze ji změnit popř. zrušit  jen se souhlasem všech stran, uzavírá senát Krajského soudu v Ostravě“. Připomínám znovu skutečnost, kterou jsem mnohokrát zdůrazňoval na akcích pořádaných pod záštitou KVICu,  a to –  že  na pracovněprávní vztahy je aplikovatelný vedle zákoníku práce jako primárního pramene práva v této sféře i občanský zákoník a aby ředitelé škol tento moment měli na zřeteli. Doporučuji tedy všem vedoucím pracovníkům, aby věnovali stanovisku vyjádřeném v citovaném rozsudku maximální pozornost, aby tyto situace adekvátně právně hodnotili, důsledně aplikovali a promítali v praxi. Více případně v rámci diskuse na probíhajících metodických poradnách.

Rodič dítěte sdělí, že si jej nemůže vyzvednout v řádné pracovní době Mateřské školy a že se asi o hodinu opozdí z nepředvídatelných důvodů. 

Zásadně nedoporučuji, aby dítě odváděl nebo dokonce odvážel pedagogický pracovník kamkoliv po zavírací hodině. Pokud nastane nastíněná situace, kterou mě poměrně často ředitelé MŠ předestírají ve svých dotazech, pak s dítětem zaměstnanec MŠ setrvá v budově školky do té doby, než přijde rodič. Pokud se to bude opakovat, pak radím rodiči naúčtovat přesčas pedagoga. Pokud doba přesčasu přesáhne například hodinu anebo se to bude častěji opakovat, MŠ oznamuje tuto skutečnost OSPODu a v krajním případě přivolá Policii. Popsaná situace, na níž se ředitelé v rámci konzultací často dotazují, skrývá řadu nástrah a rizik a lehkomyslně spoléhat na to, že se během krátké cesty v řádu jednotek kilometrů tzv.  „nic nemůže přihodit“ je velmi neodpovědné. Pokud by se dítěti na cestě například v důsledku dopravní nehody, cokoliv stalo, mohli by rodiče požadovat i po MŠ oprávněně v současných přísných právních poměrech statisícové až miliónové částky za škody na zdraví, v krajním případě i na životě dítěte. Doporučuji, seznámit s tímto stanoviskem všechny pedagogy a z opatrnosti i nepedagogické zaměstnance na interních poradách, protože ředitel nemusí být na pracovišti přítomen, dojde-li k této situaci, aby byli dostatečně poučeni a apelujte na rodiče, nechť striktně dodržují stanovenou otevírací dobu vaší MŠ, aby se těmto situacím preventivně předcházelo a nedocházelo k nim anebo jen v minimální míře.

Zákonné termíny správního řízení plynoucí ze školského zákona sice již uplynuly, ale objevují se nové dotazy, některé i kuriózní svědčící o tom, že život je schopen přinést i velmi netypické situace a problémy, a to i v úzké souvislosti právě se správním řízením, respektive s jeho další fází, kterou je odvolací proces. 

Zajímavý problém a z něj plynoucí dotaz, který se v uplynulých dnech vyskytl a má potenciál se v budoucnu  opakovat a na který ředitelé škol v postavení správního orgánu narážejí, proto jsem se rozhodl, upozornit na něj, zní takto: žadatel nebyl přijat k předškolnímu vzdělávání (nutno však poznamenat, že obdobný problém by se mohl vyskytnout i kdekoliv jinde v režimu správního řízení), zákonní zástupci podali ve vzájemné shodě, řádně a včas odvolání. Co je však důležité předeslat a zdůraznit, je okolnost, že odvolatelé v „zápalu“ odhodlání bránit svá práva, přípravu a doručení odvolání zrealizovali velmi rychle, během jednoho či dvou dnů od doručení negativního rozhodnutí, aniž zdaleka vyčerpali zákonnou odvolací lhůtu. Tedy takříkajíc v dobré víře tento krok „uspěchali“ a posléze si vybavili, že neuplatnili a neuvedli všechny relevantní a v úvahu přicházející argumenty, které by správní orgán v rámci autoremedury anebo i přímo odvolací orgán mohl zohlednit a které by jim případně mohly pomoci zvrátit nepříznivé prvostupňové rozhodnutí ve věci.

Explicitní otázka tedy zní, zda lze již jednou podané odvolání vzít zpět a „nahradit“ jej odvoláním novým, či dalším.

Odpověď nalezneme v § 81 odstavec 3 zákona č. 500/2004 Sb. (správní řád), který jednoznačně uvádí, že jestliže odvolatel vzal podané odvolání zpět,  n e m ů ž e  je podat znovu. Nezbývá tedy, než připomenout platnost známého rčení : „dvakrát měř, jednou řež“, které však platí šířeji i v jiných situacích správního řízení, zrcadlově i pro správní orgán vydávající správní rozhodnutí a ostatně i všech dalších odvětvích práva.

V souvislosti s rozhodnutími vydávanými řediteli škol v rámci správního řízení se ve značné míře právě v jarních měsících často opakuje dotaz, který lze shrnout následovně:

Rodič(e) podal(i) žádost k přijetí dítěte k předškolnímu anebo  základnímu vzdělávání a v průběhu „rozběhnutého“ řízení, ještě dříve, než správní orgán stačil žádost posoudit a vydat finální rozhodnutí, sdělil(i) zákonný(í) zástupce(i) řediteli, že žádost stahuje(í) s ohledem na to, že dítě bylo přijato například jinde, ale i z jiných konkrétně specifikovaných důvodů. Dotaz zní, jak správně tuto situaci po procesněprávní stránce v rámci správního práva „uchopit“ a korektně živé a rozběhnuté správní řízení za popsané situace ukončit ?

Odpověď je poměrně jednoduchá. Vycházíme-li z popsané skutkové situace, je na místě, zastavit příslušné řízení podle ustanovení § 66 odstavec 1 písmeno a) zákona č. 500/2004 Sb. ( správní řád ), protože žadatel vzal svou žádost zpět.

Připomínám, že je-li žadatelů více, musí se zpětvzetím souhlasit všichni žadatelé. Zákon konstruuje i další právní důvody zastavení řízení, ovšem na ty dotazy tazatelů obvykle nemíří, a tak je nadbytečné se jimi na tomto místě zaobírat.

Spíše je potřeba ještě připomenout, že z jiných, než ze zákonných důvodů nelze správní řízení zastavit a konečně správní orgán tak vždy činí formou  u s n e s e n í, které oznamuje všem účastníkům řízení a proti němuž je přípustné odvolání, které  má odkladný účinek.

Závěrem je potřeba jen pro úplnost dodat, že u správních řízení zahajovaných z úřední moci, není rozhodnutí o zastavení řízení účastníkům doručováno, učiní se pouze poznámka do příslušného spisu. To však není „náš“ případ, na který mířil dotaz tazatele.

Správní řízení v školách, které v těchto dnech doslova kulminuje, přináší ze strany ředitelů vystupujících podle správního řádu v roli správních orgánů i určité problémové nebo rozporuplné situace a momenty, které je ovšem potřeba v praxi jednoznačně, rychle a správně vyřešit anebo alespoň nabídnout ředitelům pomyslné vodítko pro jejich regulérní právní uchopení.

V naznačené souvislosti se poměrně často opakuje otázka, zda je osoba pěstouna, které má řádně svěřeno nezletilé dítě do pěstounské péče, oprávněna podat anebo, abych citoval přesně doslova slova tazatelů „podepsat“ žádost k přijetí dítěte k základnímu vzdělávání?

Zde je nutno předeslat a vymezit, že pěstounskou péči koncipuje zákon č. 89/2012 Sb. (občanský zákoník) a také zákon č. 359/1999 Sb. (o sociálně-právní ochraně dětí) jako jednu z forem náhradní rodinné péče, která ovšem nepředpokládá vznik právního vztahu jako mezi  rodičem a dítětem, je to spíše přechodné řešení, kdy se o dítě nemohou jeho biologičtí rodiče řádně starat. To všechno platí, přestože o svěření dítěte do pěstounské péče rozhoduje výlučně příslušný soud podle uvedené legislativy.

Z toho plyne, že pěstoun může vystupovat za dítě pouze v běžných záležitostech, kam však otázky spojené se vzděláváním (pro jejich význam a důležitost) n e p a t ř í (což situaci z pohledu ředitelů komplikuje), a proto musí například přihlášku k základnímu vzdělávání „podepsat“ biologický rodič dítěte.

Při řešení těchto problémů v praxi, s nimiž se ředitelé škol v rámci správního řízení – chtě nechtě – setkávají, je nezbytné i zjišťovat, zda rodič nebo případně i oba rodiče nemají svá rodičovská práva soudním rozhodnutím omezena, a pokud ano, tak v jakém rozsahu anebo, zda jich nejsou případně soudem zbaveni zcela. V tomto případě za dítě rozhoduje a jedná  p o r u č n í k, který se však, na rozdíl od pěstouna, nemusí o dítě starat osobně. Je však představitelné, že zejména v důležitých otázkách bude spolupracovat pěstoun a poručník. V optimálním případě, pokud lze pro tuto situaci vůbec použít tento výraz, opatří pěstoun podpis biologického rodiče na přihlášce k základnímu vzdělávání, eventuálně jej o tom ředitel školy jako správní orgán předem  poučí anebo již v rámci „rozběhlého“ správního řízení formálně vyzve.

Ze strany ředitelů škol se vyskytuje poměrně častý dotaz,  který lze shrnout takto: „Může čerpat, respektive má nárok na příspěvek na dovolenou (rozuměj rekreaci) z FKSP zaměstnanec, který je na rodičovské, popřípadě mateřské dovolené?“

V této souvislosti je potřeba připomenout, že podle ustanovení § 3 odstavec 3 vyhlášky č. 114/2002 Sb., (o fondu kulturních a sociálních potřeb) ve znění pozdějších změn a novel,  může  příspěvková organizace z tohoto fondu přispívat zaměstnancům v pracovním poměru, za které se považují  všichni zaměstnanci, kteří mají se zaměstnavatelem sjednánu pracovní smlouvu.      

Z toho vyplývá, že za zaměstnance se pokládají zaměstnanci, kteří pracují na plný i zkrácený úvazek, jakož i ti zaměstnanci, kteří jsou nepřítomní v zaměstnání z důvodu dočasné pracovní neschopnosti, zaměstnankyně na mateřské dovolené a zaměstnankyně a zaměstnanci na rodičovské dovolené. Dále je vhodné v probíraných souvislostech zdůraznit ustanovení § 8 citované vyhlášky, podle něhož je možné z fondu přispívat zaměstnancům a jejich rodinným příslušníkům na rekreační pobyty. Nicméně v souladu s § 3 citované vyhlášky není na poskytnutí příspěvku nebo jiné plnění z fondu vysloveně právní nárok. Nikdo se nemůže domáhat příspěvku na tu či onu činnost zakotvenou ve vyhlášce. Důvodem je okolnost, že stanovení podmínek, způsob a rozsah čerpání z fondu musí organizace podle specifických podmínek upravit v „Pravidlech pro čerpání fondu“.       

Z výše uvedeného tedy lze dovodit a shrnout, že po dobu mateřské nebo rodičovské dovolené, kdy trvá pracovní poměr k zaměstnavateli a jsou-li současně splněny podmínky ve zmíněných „Pravidlech“, pak je možné příspěvek na rekreaci legitimně čerpat. Nad rámec dotazu dodávám, že pro určité zaměstnance, kteří dočasně nevykonávají práce pro zaměstnavatele a nedostávají plat, může organizace sice příspěvek v souladu s právem poskytnout, ale nejedná se o automatický nárok zaměstnance, abych dotaz zodpověděl v celém kontextu a s přihlédnutím k různým eventualitám.

Jarní měsíce přinášejí každoročně mnoho dotazů z oblasti procesní části správního práva. Není divu, protože na toto období roku připadají zákonné termíny a lhůty, v jejichž rámci vydávají školy všech druhů, respektive jejich ředitelé správní rozhodnutí o přijetí, či nepřijetí nezletilých dětí, žáků a studentů k příslušnému vzdělávání.  

Ani letošek není, navzdory „zuřící“ a věřím, že pomalu doznívající pandemii výjimkou. Těmto aspektům byl věnován systematický výklad a poměrně hodně času již v rámci dvou metodických poraden, ale přesto se část dotazů z řad ředitelů škol posléze opakuje, případně se vyskytují zcela nové situace, s nimiž jsou v praxi konfrontováni, které je potřeba prostředky správního práva procesního operativně uchopit a vyřešit.

Z celé škály dotazů tohoto typu jsem vybral stále častější problém, který lze ve zkratce shrnout tak, že zákonný zástupce podá v rámci zákonem předvídaného správního řízení žádost o přijetí dítěte k základnímu vzdělávání a druhý rodič, z logiky věci znesvářený  s jiným místem trvalého pobytu, se snaží tuto žádost torpédovat a výslovně oznámí řediteli v rozhodné časové koincidenci, že nesouhlasí s předmětnou žádostí a argumentuje přitom tím, že soud rozhoduje o návrhu, komu z rodičů bude dítě svěřeno do péče, respektive, jaké budou modality styku rodičů s dítětem, aniž byl ovšem zatím rozsudek vydán.

V této situaci je na místě využít ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb. o správním řízení (správní řád) ve spojení s § 57 odst. 1 případně 2 téhož právního předpisu a vydat  u s n e s e n í   o přerušení správního řízení do té doby, než o poměrech dítěte autoritativně rozhodne příslušný opatrovnický soud, jehož rozsudek je pro všechny dotčené strany závazný a musí se jím řídit a správní řád tuto skutečnost ve svých jiných ustanoveních výslovně konstatuje.

Jinou otázkou v popisovaném kontextu je, zda rozhodnutí soudu bude dostatečně rychlé,  nicméně lze vysledovat pochopitelnou       a rozumnou snahu převážné části české justice, rozhodovat v opatrovnických otázkách bez zbytečných odkladů nebo průtahů, v zásadě do několika měsíců ode dne zahájení řízení. V naléhavých případech lze tyto věci řešit i pomocí předběžných opatření, které mezitímně upraví poměry dítěte do doby, než bude soudem rozhodnuto meritorně a pravomocně. To už však je nástroj a procesní iniciativa podle jiné procesní normy ( občanského soudního řádu ), s níž mohou aktivně pracovat pouze účastníci řízení, aby maximálně zkrátili  pro všechny strany, zejména však pro dítě, nežádoucí nejistotu a stres, která životní situace tohoto druhu bohužel nezbytně provází.

Neustále se vyskytují dotazy, zda zřizovatel může anebo nemůže, případně v jakém rozsahu, zasahovat, či vstupovat do personálních, lépe řečeno pracovněprávních otázek školy. Skutečností je, že někteří zřizovatelé si tyto nároky činí. A s tím úzce souvisí  otázka stanovení právních limitů kontrolních oprávnění zřizovatele.

Přestože těmto problémům byla věnována jedna ucelená metodická poradna, tyto otázky jsou  ze strany ředitelů často a opakovaně vznášeny znovu, byť v takříkajíc pestrých skutkových variantách. To však na společném jmenovateli problému nemění nic.

K tomu je potřeba předeslat, že zřizovatel není zaměstnavatel a nemůže si tak bez právního podkladu, svévolně přisvojovat více pravomocí než mu svěřuje platná legislativa. S tím je úzce spojen odpovědnostní faktor za právní jednání statutárního orgánu školy, tedy ředitele a nikoho dalšího. Nikdo jiný tedy svévolně, či násilně nemůže do této sféry vstupovat nebo se toho domáhat.

Je potřeba zdůraznit, že orgány veřejné správy, o justici nemluvě, by nijak nemohly relativizovat nebo oslabit odpovědnost ředitele v pracovněprávních otázkách nebo ji jinak zohledňovat ve svých rozhodnutích, jestliže by se tento bránil anebo poukazoval na to, že jednal pod vlivem nebo dokonce příkazem představitelů zřizovatele. Tzn. např. jestliže by byla podána neplatná výpověď zaměstnanci, nese odpovědnost za veškeré finanční škody v konečném důsledku jen ředitel, což je potvrzeno i zdůrazněno judikaturou Nejvyššího soudu ČR, která hovoří zcela zřetelně o tom, že pro vyvození osobní odpovědnost za nesprávná rozhodnutí vůči  řediteli v pracovněprávních otázkách postačí již jeho tzv. nevědomá nedbalost.

Pokud jde o širší pohled směřující k vymezení hranic kontrolních oprávnění zřizovatele, pak je potřeba konstatovat, že statutárním orgánem právnické osoby vykonávající činnost školy, který plní úkoly zaměstnavatele, je ředitel školy. Zřizovatel pouze jmenuje a odvolává ředitele školy podle § 166 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a podle § 122 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, určuje řediteli školy plat. Jinými pravomocemi v oblasti pracovněprávních vztahů zřizovatel právnické osoby vykonávající činnost školy ve vztahu k této právnické osobě, jak jsem již popsal a zdůvodnil výše, nedisponuje,  zaslání náplní práce zaměstnanců této právnické osoby proto vyžadovat nemůže, což bylo předmětem jednoho z dotazů mířících do oblasti oprávnění zřizovatele v pracovněprávní oblasti.

Zřizovatel smí provádět kontrolu právnické osoby vykonávající činnost školy, kterou zřizuje, ať už kontrolu hospodaření podle § 27 odst. 11 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, nebo tzv. kontrolu obecnou (k tomu viz stanovisko odboru veřejné správy, dozoru a kontroly Ministerstva vnitra č. 2/2014 ze dne 1. 7. 2014, aktualizované dne 30. 6. 2015 a 31. 7. 2017). Pak ale musí postupovat v souladu s příslušnými právními předpisy, zejména zákonem č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole ve veřejné správě (zákon o finanční kontrole), ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění zákona č. 183/2017 Sb. To je důležité i z hlediska ochrany osobních údajů, neboť kontrolující osoby mají povinnost zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o kterých se dozvěděly v souvislosti s kontrolou nebo s úkony předcházejícími kontrole, a takto získaných informací nezneužívá.