Frekventovaným tématem v dotazech ředitelů škol a školských zařízení a mých v diskusích s nimi bývá využívání mobilů dětmi, žáky a studenty ve školách a školských zařízeních a případné zákazy, či jiná opatření v této oblasti. Nechci připomínat a znovu opakovat právní podobu regulace této problematiky, ta je nepochybně vedoucím pracovníků známa, přinejmenším o ní opakovaně informuji na okraj nebo jako bodu přímo v rámci mých metodických poraden. Problém – jak tomu často bývá – je skryt v detailu a v aplikační praxi v jednotlivých konkrétních případech. 

K tomu se teď zajímavým způsobem vyslovil ve svém stanovisku zástupce dětského ombudsmana Vít Alexander Schorm. Tento výstup se týkal sporu svěřence – chlapce z výchovného ústavu, který si stěžoval, že je mu vychovateli jeho mobilní přístroj zabavován. Se svým protestem však neuspěl. Je zřejmé, že se jedná o senzitivní záležitost a je potřeba k ní přistupovat s rozmyslem a citem. Zástupce dětského ombudsmana na podkladě zmíněného případu zpracoval návod nebo doporučení, jak v obdobných případech postupovat. K tomu ve svém materiálu uvádí : „I dítě, které žije ve výchovném ústavu musí mít možnost kontaktu se svou rodinou a přáteli. To je hlavní důvod, proč mu není možné v obecné rovině přístup k mobilnímu telefonu upírat. Vychovatel, který jej dítěti odebere tím zasahuje do jeho práv. To však neznamená, že mobil nelze zabavit nikdy“. V daném případě se totiž ukázalo, že vychovatelé jednali v opodstatněné obavě, že chlapec si na mobilu vypěstoval nezdravou závislost, vykazoval problémy se soustředěním a využívání mobilu nezdravě zasahovala do jeho spánkové hygieny. Zástupce dětského ombudsmana proto dospěl k závěru, že zásah do práv dítěte byl namístě a je tedy možné mobil odebrat, ohrožuje-li jeho výchovu, zdraví či bezpečnost. V projednávaném případě shledal pochybení na straně výchovného ústavu v tom, že svůj postup nedostatečně konkrétně neodůvodnil a nepořídil o tom písemný záznam a tím “ snížil pocit nespravedlnosti“, uzavírá zástupce dětského ombudsmana a vydal pouze doporučení, aby příslušné zařízení napříště posílil transparentnost svého kroku, byť jedna v nejlepším zájmu dítěte.

Je potřeba dodat, že celý problém obsahuje i aspekt ingerence zvnějšku, byť kompetentní osobou, tedy pedagogem, do vlastnických práv žáka. Ani ten by při posuzování a konkrétním jednání v praxi neměl být opomíjen, protože v dané otázce je prostě implicitně obsažen a odhlížet od něj by nebylo správné. To je však již jiná kapitola tohoto dnes tak rozšířeného fenoménu, jako je užívání mobilů ve školách a školských zařízeních, a to nutno poznamenat nejen v České republice, ale celoevropsky, kde v poslední době převládly spíše přísnější přístupy. O tom někdy příště.

V prosince uplynulého roku vydal Ústavní soud ČR významné rozhodnutí s potencionálně bezprostředním dopadem do oblasti regionálního školství, přesněji řečeno základních škol takového druhu, že vnímám nutnost jej nepřehlížet a touto cestou ho přiblížit. To platí zejména ve spojení s loňskou novelou školského zákona, kdy zmíněná nově přijatá právní úprava opětovně posunula zápisy dětí do prvních ročníků základního vzdělávání ze zrušeného dosud platného jarního ( dubnového ) termínu opětovně již na zimní období. Konkrétně podle školského zákona v platném znění jednotlivé školy vyhlásí zápis k povinné školní docházce v rozpětí od 15. ledna do 15. února příslušného roku, jinými slovy termín je již „na spadnutí“.  Tato nová zákonná úprava, na níž mj. upozorňuji v rámci probíhajících metodických poraden věnovaných legislativním změnám účinným v průběhu loňského roku, respektive některé z nich začínají vstupovat v účinnost od 1. ledna 2026 a dále v jeho průběhu, je jistě ředitelům škol známa. Nicméně v tomto kontextu poukazuji a informuji o v úvodu avizovaném nálezu Ústavního soudu ČR, aby jej ředitelé dotčených škol měli možnost absorbovat a především adekvátně promítat do svých rozhodnutí vydávaných v rámci správního řízení o přijetí k základnímu vzdělávání, protože se přímo dotýká a úzce souvisí s letošním novým zákonným termínem zápisu, který bude aktuální velice záhy. 

Tím významným rozhodnutím Ústavního soudu ČR je jeho Nález Pl. ÚS 30/25, jímž bylo zrušeno ustanovení § 2 odst. 5 a 6 zákona č. 67/2022 Sb. o opatřeních v oblasti školství v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaným invazí vojsk Ruské federace ve znění zákona č. 24/2025, a to již ke dni vyhlášení (!) nálezu Ústavního soudu, tedy k 17. prosinci 2025. Důsledek pro správní úvahu a rozhodovací praxi ředitelů základních škol jako správních orgánů a jádrem rozhodnutí Ústavní soudu ČR  je, že zrušená úprava zakládala tzv. zvláštní režim zápisu, který se měl konat až po řádném zápisu, konkrétně od 1. června do 15. července běžného roku a který se měl takto týkat jen cizinců v režimu tzv. dočasné ochrany dle zákona č. 65/2022 Sb. Tato popsaná zákonná konstrukce byla tedy Ústavním soudem zrušena. Napříště již tedy zvláštní pohlížení a posuzování  jedné vymezené skupiny účastníků řízení ve vzdělávání   n e n í  m o ž n é, protože bylo přijatelné jen přechodně a „akutně“ v přímé souvislosti s uprchlickou vlnou, nikoliv již v relativně stabilizované situaci.

V podrobnostech zájemce odkazuji na detailní odůvodnění výroku nálezu Ústavního soudu ČR, které je dostupné mj. na stránkách této instituce.