Různé banky a peněžní ústavy v souvislosti se žádostmi o poskytnutí úvěru ze strany žadatele, řadového zaměstnance některého z takto dotčených školských subjektů, kteří mají sjednánu pracovní smlouvu na dobu určitou ( různě např. do 30.6. 31.8. nebo 31.12. 2024 ) zasílají jejich nadřízeným a tedy ředitelům škol formuláře s žádostí o sdělení v tom smyslu, zda ředitel u takového zaměstnance počítá ( a může to bance písemně potvrdit) s prodloužením pracovní smlouvy i po shora uvedeném termínu uplynutí času pracovního poměru sjednaného na určitou dobu. Dotaz ředitele zní, zda toto potvrzení může bance vydat? 

Nutno předeslat a zdůrazňují to někdy i sami tážící se ředitelé, že mnohdy ani neví, jaká bude v rozhodnou dobu situace, pokud jde o počty žáků, dětí a studentů a nejsou s to ani předjímat další modality budoucího vývoje. I z toho mj. plyne, že není vhodné podobná stanoviska vydávat. Tím spíše, že všem známé zákonné ( jarní ) termíny správního řízení o přijímání dětí, žáků a studentů do různých typů škol jsou teprve před námi a při nejlepší vůli lze v danou dobu počty přijatých žáků, dětí a studentů jen odhadovat, není možné je tzv.  postavit na jisto, předvídat budoucí stav a s tím koincidující personální potřeby zaměstnavatele. Podobné potvrzení by mohlo být vnímáno přinejmenším per anallogiam jako veřejný příslib, na závazek. Pomíjím přitom, že ani judikatura vyšších soudů v tomto ohledu nejde ředitelům škol „naproti“ a je zcela zbytečné si na sebe „plést pomyslný bič“, jakkoliv je dotaz ředitelů tažen dobrým úmyslem. Již mnohokrát se totiž posléze při řešení konfliktní situace se zaměstnancem ukázalo, že snaha vyhovět zaměstnanci za každou cenu se škole a potažmo ani řediteli nemusí vyplatit.  Resumé tedy je, že vydávat podobná potvrzení a již vůbec ne v písemné formě n e d o p o r u č u j i. 

 V uplynulých týdnech se ze strany ředitelů škol, jejichž součástí je i školní družina, vyskytuje a opakuje dotaz, který lze pro maximální stručnost shrnout tak, že do školní družiny byl přijat a dochází sem žák, který se záhy začal chovat velmi hrubě k ostatním dětem i pedagogickým pracovníkům ( verbálně a opakovaně  je vulgárně a nezřídka i fyzicky  napadá )  nelze jej nijak usměrnit, nedbá pokynů pedagogů v duchu rčení „jako by hrách na stěnu házel“ a narušuje tímto způsobem permanentně a netolerovatelně chod tohoto zařízení i pedagogický proces. Dotaz ze strany často až zoufalého vedení takto „postižených“ škol zní, zda lze takového žáka ze školní družiny vyloučit a zda se na obdobné  případy obligatorně vztahuje správní řízení ?

Nedá mi si ještě v této souvislosti nepostesknout, že kořeny právě popsaného jevu, na který v posledním období ve své metodické činnosti narážím stále častěji, kdy jsou do základních škol přijímání žáci se zjevnými poruchami chování, bez jakékoliv předchozího povšimnutí, náležité diagnostiky a byť i jen  pokusu o řešení a podchycení tohoto stavu pedagogickými, psychologickými nebo medicínskými metodami, jsou širší. Tento mírně řečeno nešvar až pochybení má neprávní příčiny a překračuje tak rámec příspěvku s čistě oprávní problematikou, které se musíme držet, avšak nemohu jej nezmínit, protože detekují v terénní práci jeho vzrůstající frekvenci.

Nicméně, vraťme se k otázce vetknuté do nadpisu tohoto článku a nadhozené v úvodu. Zde je nezbytně potřeba vyjít z ustanovení § 165 odst. 1 a 2 školského zákona, které vymezuje okruh pravomocí ředitele školy, respektive přesněji řečeno subjektu školy, za níž ředitel „jen“ jedná, zastupuje ji a vede. V probírané souvislosti nelze přehlédnout a nezmínit judikaturu Nejvyššího správního soudu v Brně obsaženou především v rozhodnutích 1 As 53/2011-109 a konečně 2437/2011 Sb. NSS, na něž v podrobnostech odkazuji. Dalším momentem, který je nutno v daném kontextu vypíchnout, je okolnost, že oproti dnes již překonaným názorům, že ve shora citovaném ustanovení se jedná o tzv. taxativní ( tedy úplný, vyčerpávající ) výčet pravomocí ředitele, existuje robustní, o citovanou judikaturu opřený názor, že jde pouze o jakési  vodítko pro identifikaci druhu rozhodnutí v kompetenci ředitele, které však není uzavřenou množinou potencionálních rozhodnutí.  Klíčovým parametrem pro určení, zda se jedná o rozhodnutí ředitele školy podléhající procesně správnímu řádu je totiž to, zda se rozhoduje o individuálně určených právech či povinnostech jednotlivce nebo nikoliv.

To znamená, že aplikujeme-li právě výše popsané na řešený problém či situaci obsaženou v tázací větě v nadpisu této stati, nezbytně dojdeme k závěru, že vyloučení žáka ze školní družiny nepochybně je zásahem do jeho individuálních práv, dokonce zásahem velké intenzity, a proto se v naznačené logice předchozího odstavce  m u s í  postupovat v rámci správního řízení a v intencích zákona o správním řízení ( správního řádu ).

Dospějeme-li tedy, souhrnně a ve zobecňující poloze nastíněno po vyhodnocení situace, že jde o kolizi či zásah do individuálních práv žáka či studenta ( pochopitelně ze zřejmých právních důvodů z toho zcela vyjímáme stav, kdy žák plní povinnou školní docházku anebo dochází do posledního, povinného ročníku v MŠ, kdy jde s ohledem na zákonnou ochranu dítěte, ba jeho ústavně garantované právo a tedy specifickou situaci ) k pozitivní odpovědi, je nutno rozhodovat beze zbytku podle správního řádu a šetřit přitom veškerá procesní práva účastníka řízení. Tzn. je třeba dbát na dodržování všech procesních nuancí, postupovat striktně v chronologické řadě, včetně povinnosti oznamovat rozhodnutí o zahájení správního řízení účastníkovi, respektive zákonným zástupcům, poučovat jej a umožnit mu ( jim ) nahlédnutí do spisové dokumentace atd., aby eventuálně opravnými prostředky rozhodnutí při případném přezkumu po obstálo nejen meritorně, ale i po stránce procesní. 

Tolik k častému dotazu. Doporučuji, možná od právníka poněkud překvapivě, více si všímat a být aktivní už v Mateřské škole a řešit tyto případy diagnosticky a předcházet tak jevu, který je v důsledku na újmu všem. Dítěti, s nímž se adekvátně nepracuje a ostatním je narušován jejich vzdělávací komfort.